“Neexistuje, aby herec divadla Mír nebyl připravenej” říká Bořivoj Čermák z Teambuildingu.
Bořku Čermákovi je teprve 21 let, ale vzhledově i tím, jak mluvím se zdá mnohem starší. Jaké pro něj bylo vyrůstat u rodičů, kteří jsou slavní herci? Díky čemu dospěl už v 15 letech? Přinášíme vám výběr zajímavých momentů ze 34. epizody podcastu Autentická Výzva s hercem Bořkem Čermákem!
Dospělým již v 15
Jméno Bořivoj Čermák si možná ještě tolik lidí nespojí s konkrétním obličejem, povědomé však určitě je každému. Bořivoj je totiž synem Hynka Čermáka a Daniely Choděrové, kteří v Čechách patří k velmi známým hercům. Pár ale spolu netvoří již od roku 2015 - v té době bylo Bořivojovi 12 let. Nějaký čas tedy zažíval střídavou péči. „U mamky to bylo striktní, tam byla pravidla. U táty to bylo naopak. Tam byla velká volnost, bylo to hodně o důvěře,“ říká.
„To byla ta nejlepší cesta, protože si člověk na to všechno přišel sám. Když jsem potom začal žít v Ostravě, úplně sám v takovém mladém věku. Tak ti postupně dochází takové ty věci jako, že ti nikdo nevypere, že ti nikdo neuvaří, že tě nikdo neprobudí do školy. Že prostě když jdeš večer pít a vrátíš se domů ve 3 ráno, tak v 7 musíš být v té škole. Nikdo to za tebe neudělá.“
Bořivoj měl herecké zkušenosti již jako dítě a i když herectví nebylo jeho snem, po základní škole se přihlásil na konzervatoř v Praze a v Ostravě. V obou případech byl úspěšný.
„Tím, že jsem z herecké rodiny a když jsem se rozhodl, že půjdu stejnou cestou jako mí rodiče, tak jsem se zapřísáhl, že nikdy nechci, abych dostal nějakou práci na základě toho, jaké mám příjmení. A to byl jeden z těch důvodů, proč jsem šel studovat až do Ostravy. První důvod byl samozřejmě ten, že je to nejlepší herecká konzervatoř, jakou tady máme a druhá věc je ta, že jsem prostě nechtěl být součástí toho pražského rybníčku.“
Vysvětluje, proč se nakonec rozhodl vylétnout z hnízda. „Bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat. Odešel jsem z Prahy v 15, začal jsem bydlet sám, respektive půl roku jsem bydlel na intru, pak mě to tam začalo strašně štvát.“
Život v Ostravě a v Míru
Bořivoj je rozhodně svérázný člověk a jelikož byl zvyklý od táty, že si „může žít, jak chce“, neměl příliš pochopení pro pravidla bydlení na intru. Nelíbilo se mu, že musel být každý den doma již v 6 hodin a některé, jak říká komunistické, zvyky mu opravdu lezly na nervy. „Ustlat si postel na intru znamená, že je to přes den válenda a večer si musíš vytáhnout prostěradlo, peřinu, polštář, celé to povléct znovu, ustlat si a pak si do toho lehnout a ráno to celé ustlat. Ale ne že si to usteleš normálně, tak, jak si doma usteleš peřiny…“
Po půl roce tedy začal žít na bytech s kamarády a po ukončení studia jeho kroky vedly do divadla Mír, které se stalo velmi populárním v dobách covidu, kdy jeho hlavní představitelé Albert Čuba, Robin Ferro a Štěpán Kozub bavili lidi skrze svůj YouTube projekt Tři tygři.
„Já mám na to herectví takový nepopulární názor. V tom divadle, ve kterým jsem, s tím názorem docela souzní, což mě bylo velice sympatické a chtěl jsem se vyvarovat takovým těm v uvozovkách ultraumělcům, kteří prostě po každém představení jdou do hospody, vypijou 15 piv a pak vstanou na zkoušku, neumí ani text, a tohle dělají třeba 40 let.“ Říká Bořivoj. Svého angažmá v Míru si velice váží a věří, že jejich soubor jde ostatním hercům příkladem.
„Pokud nemakáš na 100 %, pak není důvod, proč bys tam měl být. A my dáváme těm lidem smích, lidé se chodí smát do našeho divadla. Množí kolegové to pokládají za šmíru a nepokládají to za opravdové umění. Ale mě to naučilo, že to má podle mě mnohem větší smysl než nějaké tragické příběhy plné skrytých myšlenek atd.,“ říká a později dodává: „Albert Čuba je mašina, která jede furt a nikdy nepřestane, je to totální génius. To co vytvořil nemá obdoby a on je fakt velká inspirace, ale zase, je to fakt hodně pracovitý člověk. Vlastně my všichni v tom divadle jsme pracovití.“
Herectví je byznys
V rozhovoru s Lubomírem je Bořivoj velmi otevřený. Přiznává například, že se necítí být vlastně umělcem. Nazval se spíše d*vkou pro všechno. „Já si myslím, že herectví je do určité části velký byznys a je to i podnikání. Ty sebe prodáváš jako nějaký produkt, všechna věc je reklama. Určitě část této profese je hodně o reklamě a o tom umět se prosadit, dělat pro to všechno, takovou tou americkou cestou.“
Sám se rozhodl, že bude dělat raději humor než něco vážnějšího. A to z velmi pochopitelného důvodu: „Pokud ta postava trpí, tak ty musíš taky, když ji hraješ. A je to hrozně nezdravý, protože to tělo neví, že je to jenom jako a ty to skutečně prožíváš…“ říká a věří, že tragické role jsou jedním z důvodů, proč někteří herci často pijí. „Já jsem měl čest s jedním takovým titulem, kde jsem musel jít do hloubky a nebylo mi vůbec dobře…“
Divadlo, nebo film?
„Nejsem zatím zkušený herec, ale myslím si, že co se týče filmu, vím rozhodně víc, než co se týče divadla. Protože poprvé před kamerou jsem stál v 6ti letech, takže ty věci tak nějak už znám.“
Na přetřes přišlo i natáčení filmu Jedeme na teambuilding, který byl v kinech na konci loňského roku. „Tam byla cílovka jasná, to bylo cílené na lidi, kteří dělají v tom korporátu a já jsem se setkal s takovými, kteří říkali, že takhle opravdu vypadá jejích teambuliding, což je jako šílený,“směje se Bořivoj. „To bylo to nejlepší natáčení, které jsem zažil. To byla taková sranda a bylo to tak příjemný. Všechno tam šlapalo nebo nám bylo ukazováno, že to šlape. To, co se ve skutečnosti asi dělo nechci vědět…“ říká k samotnému natáčení.
Bořivoj přiznává, že má stále raději film než divadlo, ale vidí problém v tom, že „filmy se tady točí rychle a za co nejmíň peněz.“
Chcete se o Bořivojovi dozvědět více a poslechnout si celý rozhovor? První část najdete zdarma na Youtube a Spotify, druhou si můžete pustit buď v rámci měsíčního předplatného na HeroHero, nebo si ji koupit samostatně na Stripu.
