Marek Beneš: Lidé by měli poznat sami sebe a k psům přistupovat jako ve smečce. S tvrdostí.
Výchovou psů se zabývá už od roku 1996 a vídat ho můžete i jako uznávaného experta v médiích. Na přístupu ke psům a životu obecně je však na Markovi Benešovi něco zvláštního. Kontroverzního. A právě proto jsme ho pozvali do našeho podcastu Autentická Výzva, kde ho zpovídal náš zkušený moderátor Lubomír Novohradský. Kdo koho ve vztahu páníček – pes vlastně vychovává a jak by měla fungovat komunikace, aby tento vztah byl pevný a oběma stranám prospěšný? A jak být autentickým člověkem, který žije podle sebe? Přinášíme pro vás shrnutí několika zajímavých myšlenek, které v podcastu s expertem na výchovu psů zazněly a které by vás mohly navést na vaší vlastní cestě za (sebe)poznáním. Budeme rádi, když vás tento článek inspiruje a rozhovor si poslechnete celý!
Potřeba vnitřní změny
Článek je pouze shrnutím toho nejzajímavějšího z epizody podcastu. Pokud se chcete dozvědět více, neváhejte se podívat na Youtube video podcast či Spotify podcast.
„Nikdy jsem nechtěl mít psa, nikdy jsem nechtěl něco říkat, někoho učit…“
Marek Beneš v úvodu rozhovoru vzpomíná na svého prvního psa, který se k němu dostal i přes původní nechuť jakéhokoliv psa mít a vypráví o svých zkušenostech ze psích cvičáků, na kterých se „perfektně naučil, co nechce dělat“. Právě díky té zkušenosti a setkání s jistou cvičitelkou ale začala jeho cesta za překonáváním, respektive otevíráním hranic. A poznáváním a cvičení psů a sebe sama.
„Jestli chci, aby mě ten pejsek poslouchal, tak to není o cvičení toho psa, ale je to o nějaké vnitřní změně ve mně. (…) Neříkám lidem, teď dělejte tohle a tamto nedělejte, ale řeknu jim: Ta cesta je ve vás,“
Možnost žít svůj život podle vlastních představ
Podle Marka Beneše člověk musí mít především odvahu chtít nemožné, abychom zjistili, co je skutečně možné. A to platí jak ve vztahu ke psům, tak i k sobě.
„To je ta odvaha, jestli to chceme v sobě otevírat nebo nechceme. Zda žijeme svůj život nebo naplňujeme představy někoho jiného, protože jiná možnost není.“
Přiznává, že nemá rád kompromisy, ale zároveň je sám nepovažuje za něco špatného. „Můžu dělat kompromisy, ale není to moje cesta. (…) Třeba když jsou dva lidé ve vztahu, tak já si myslím, že je dobré ten vztah vést tak, aby se ti lidé, kteří jsou dvě osobnosti, navzájem obohacovali, a ne aby se navzájem osekávali, aby spolu mohli žít. Můžou se rozvíjet, nebo se osekávat, aby to bylo možné, “ A stejně to podle Marka Beneše funguje i ve vztahu se psem. Neměli bychom dělat kompromisy kvůli psovi, ale rozvíjet sebe i svůj vztah k němu.
Jakého páníčka potřebuje pes
„Abychom byli my ti hodní, tak osekáváme sami sebe. Svým způsobem se kvůli těm psům obětujeme a tím si zmenšujeme kvalitu života. Oni ale vedle sebe nepotřebujou někoho, kdo jim bude sloužit, ale někoho, o koho se můžou opřít. Takže když já si pojedu ten svůj život a dám toho pejska na druhou kolej, tak on bude úplně nejšťastnější, protože si řekne: Ten ví, co chce. O něho se můžu opřít.“ V této situaci je podle Marka Beneše pes spokojený, protože cítí tu správnou energii. Vnitřní pevnost. „Funguju jako ve psí smečce, bez povelů. Máme přirozenou komunikaci. Já jdu a očekávám, že si to užiju, a ten pes si to užije se mnou.“
Hledání vlastní identity a komunikace
„Určití lidé jsou schopni se otevřít do určité míry, a když si tam nestanovíme tu hranici možného, tak si můžeme otevřít něco, o čem by se nám ani nesnilo. Rád se nechávám překvapit. Když je člověk v této energii, tak to prostě všechno funguje. Včetně těch psů,“
Přístup k výchově psů
Během rozhovoru jsme narazili i na téma psích školek. „Ve psí školce se pejskovi neustále věnujou, takže pejsek, který je třeba úzkostný tak ok, nezažívá separační úzkost nebo tak, je spokojený, ale zároveň se nevyléčí…A když pejsek jde za mnou, tak je to jako by byl s někým doma. (…) Ten pejsek je sám ve vedlejší místnosti nebo s nějakým jiným pejskem a může se vypořádat s tou separační úzkostí. Takže to není tak, že když pejsek přijde za mnou, že já se mu 24 hodin věnuju. Dám mu tvrdou školu, je to vlastně život a já se k němu chovám jako by to byl můj pes. A jestliže dělá něco nežádoucího, že se mi třeba počůrá doma, tak se k němu chovám jako by to byl můj pes. A ten pejsek se to odnaučí,“
Podle Marka Beneše největším problémem je, že lidé ke svým psům často přistupují příliš měkce, rozmazlují je a vlastně tím prohlubují jejich problémy. V podstatě se „topí“ s nimi. Má-li pes separační úzkost, správnou reakcí není lítost, ale tvrdost.
„Nelituju ho, prostě odejdu. Psa hodím do vody a nechám ho plavat, protože mu věřím, že to dokáže. Psi mají ve smečce tvrdost. Nevymýšlejí si. Když si spolu hrajou, chytnou se za kůži, švihnou sebou a usměrní se. (…) Pejsek, na kterého jsme hodní, nás pak zakousne, protože jsme submisivní. Ti psi mají v sobě to, že to musí začít vést. Ale nemají na to – nepřipraví mi večeři, nepostarají se o mě… Oni potřebují vědět, že já se o ně postarám. Vypnou, a pak vedle mě pokojně leží, protože ví, že jsou v bezpečí. Bezpečí je na základě suverenity. Ale není to tím, že já bych říkal, já na to mám, je to taková ta klidná síla. Ta suverenita, která je ve mně a která není potřeba nějak moc prezentovat na venek, protože tam je,“
Klesající úroveň předávání znalostí
„Já předávám člověku to, co je v něm, ne to, co je ve mně. To se nedá zkopírovat. Takže ten člověk pak žije svůj vlastní život, a ne představu mého života.“
Největším problémem v naší společnosti je, že lidé neumí navzájem dobře komunikovat a záměrně neposlouchají to, co jim říkají autority. Navíc odborníci často nedokáží správně předat své znalosti.
„My potřebujeme jako společnost někoho, kdo je na výši, řekněme intelektuálně nebo odborně, ale který to zároveň umí předat dál. Že je někdo perfektní hokejista neznamená, že umí jako trenér vycvičit další perfektní hokejisty. Ale pak je hokejista, který se v tom hokeji moc neprosadil, ale dokáže skvěle trénovat a dokáže vychovat ty perfektní hokejisty,“
Častou chybou při výcviku psů je podle Marka Beneše to, že páníčci na své zvířecí miláčky pouze křičí pokyny. Ale ti psi z nich necítí, co si vlastně přejí.
„Nemusíš mluvit, aby tě pes respektoval. Naprosto přirozeně fungovat bez toho, abych si myslel, že je potřeba nějaká odbornost na to, abych vychoval psa nebo dítě. Když si vyřešíme vztah se psem, tak nám to otevře i něco jiného mimo ten vztah.“
Člověk musí vědět, kým je
„Nemusím dělat věci, který bych měl dělat, ale můžu dělat věci, který mi dělají radost dělat. Které jsou mnou. Pejsek jako ten nejlepší učitel nám ukáže, že můžeme odbočit, že můžeme jít dál.“
Aby člověk v sobě našel svou přirozenou pevnost, musí si uvědomit sám sebe a své kořeny a nenechat se jinými „přesazovat.“ A pokud si člověk stále nedokáže říct, kým je, pak měl hledat. A co Marek Beneš takovým lidem vzkazuje?
Lidi by měli mít odvahu být sami sebou, měli by mít odvahu hledat řešení, která nebudou kompromisem. Měli by mít odvahu hledat, to, kým doopravdy jsou, aby měli odvahu žít svůj vlastní život. Vedle takových lidí je pro pejsky radost žít!
Zaujaly vás myšlenky Marka Beneše? Poslechněte si celý rozhovor v Podcastu Autentická Výzva! Nezapomeňte nás také sledovat na sociálních sítích a podcast odebírat, ať vám nic neunikne!
