"Autenticky se loučit je důležité a to mě na tom baví vlastně," říká spoluzakladatelka Ke Kořenům Alžběta Slavík Živá

Kdo je Alžběta Slavík Živá?

Jak již bylo řečeno v úvodu, Alžběta Slavík Živá je spoluzakladatelkou organizace Ke kořenům. Je ale také její lektorkou a obřadnicí.

Tématu smrti se věnovala již během studií sociální práce - ve své diplomové práci psala o doprovázení onkologicky nemocných dětí. Zaujalo ji však mnohem dříve. „To téma smrti mě vlastně od dětství nějak přitahovalo a nevadí mi v životě a prostě to tak je. Je to přirozené, že se rodíme a umíráme,“ říká.

Smrti se stále věnuje i  ve vztahu k dětskému světu. Děti tématem provází na kurzu Smrťáček, který je má za cíl připravit na setkání se smrtí a její pochopení. Na kurzech mluví s dětmi o smrti při společných aktivitách, například když společně pohřbívají uhynulý hmyz.

Pořádá také Den naděje, letní vzpomínkové slavnosti za zemřelé děti, v  pražském Lese vzpomínek.

Co dělá Ke kořenům?

Organizace Ke kořenům je něco jako nadstavba pohřební firmy. Nezajišťuje tedy převoz zemřelého, ani uchování těla v chladícím zařízením do doby, kdy je zpopelněno. Pomáhá pouze lidem s organizací posledního rozloučení. To může bát jak tradičně v pohřební síni, tak i třeba v lese, na zahradě či na nějakém jiném oblíbeném místě zemřelého. Záleží na přání pozůstalých.

S Ke kořenům mohou lidé svůj obřad i třeba jen prokonzultovat, pokud si nejsou jistí administrativou či tím, jak by měl vypadat.

Společně s Alžbětou mohou také obřad celý naplánovat a připravit, avšak následně si ho udělat sami.  Často ale lidé uvítají, když je Alžběta, nebo kdokoliv jiný z Ke kořenům, během rituálu s nimi. Snahou organizace Ke kořenům je, aby rozloučení se zemřelým bylo  jedinečné a autentické.

„A je to tak, že my často pracujeme s nějakým výsekem komunity toho zemřelého, že jo, často jsou to jako nejbližší rodina opravdu jako formální biologicky. Takže slyšíme ty přání, které tam jsou od těch lidí, se kterými pracujeme a pak tam ale můžou být ještě že jo, další přání od Širší rodiny nebo přátel kolegů a tak. Takže pracujeme jenom s tím, co víme, že uděláme službu  pro ty lidi, kteří si nás platí, takže nemůžeme jako udělat jinou službu, kterou třeba bychom cítili, že by potřebovala ještě ta širší komunita, ale děláme to jenom tak, aby to bylo,“ vysvětluje Alžběta.

Co zahrnuje Alžbětina práce?

Téma smrti je v naší společnosti tak trochu tabu řada lidí si jistě nedokáže představit, že někoho může taková práce, jako je pořádání pohřebních obřadů,  naplňovat. Alžběta však v rozhovoru uvádí, že ji její práce moc baví, protože jí dává smysl. „Dát lidem tu možnost se rozloučit tak, jak potřebují nebo aspoň doufám, že to jako dávám, že jsem tam nějaký právě jako živý prvek v tom jejich procesu, že nejsem jenom nějaký panák, tam jako přišoupnutý zvenku, který tam jako je cizí člověkem, něco odmoderuje a jde se dál. Ale snažím se v tom být jako s lidmi v tom příběhu,“ říká.

„Když to stáhnu na tu práci, když jsme se teď bavili o obřadu, tak jedna teda z těch činností je, že taky vedu obřady posledního rozloučení, někdy přímo pohřební obřady. Říkám to takhle jako jako 2 různé typy, protože pohřební obřad je obřad, kde už se i pohřbívá.Kde opravdu je ten závěrečný akt, kde se ukládá urna do země, do hrobu popel do země, rakev do země, tak to je ten jako pohřební obřad, který je opravdu i s tím jako závěrečným aktem, ale často vlastně doprovázím i lidi. Při obřadu posledního rozloučení ve smyslu, že je tam přítomná rakev třeba ještě před kremací a nebo je tam přítomná urna, ale pak si ji zase lidi odnesou zpátky domů, a až pak v nějaké další fázi se zase rozhodnout, co dál

Alžběta především  pracuje s rodinami a blízkými zesnulých - pomáhá jim uzavřít vztah se zemřelým a poskytuje prostor pro vyjádření emocí a vzpomínek. Snaží se, aby obřady byly skutečně smysluplné a autentické, což se dá vyjádřit například výběrem oblíbené hudby.

„Je to práce s lidmi, ale je to i práce jako administrativní, vyřizují třeba e-shop a posílám balíčky,“ doplňuje Alžběta.

Proč je důležité projít pohřebním obřadem?

Pohřby jsou emočně velmi náročné a jsou i lidé, kteří se jim tedy raději vyhýbají. V první řadě nechtějí veřejně plakat a projevovat své emoce, v té druhé nechtějí „připomínku“, že i oni jsou smrtelní a jejich život jednoho dne skončí.

 „Těch strachů se smrtí se spojuje spoustu a ne jen se smrtí jako pořád jsou nějaký strachy v životě. Nebo u mě aspoň pořád si to pojmenovávám. Mám nejrůznější obavy,“ říká Alžběta.

A proč tedy pohřbem projít? „ i když ta bolest, rána, je vždycky ještě otevřená a tím pohřbem to jako nekončí ta bolest, někdy to naopak začíná to truchlení. Ale jo odcházet z pohřbu s tím pocitem, že jsem opravdu prošel dobrým rituálem a můžu jít dál a můžu jít třeba právě do toho truchlení naplno,“ vysvětluje.

„Jedním z přání je právě se jako posunout a nějak mentálně jako jít dál, nějakým způsobem tu smrt milovaného člověka uzavřít, (…) uznat vlastně tady tu konečnost. V tomto to si lidi často přejí, i když to říkají třeba jinými slovy než já. Ale je tam často to, že právě chtějí jít dál, že tam jako cítí tu potřebu nějak jako jít dál,“ doplňuje.

„ Uznat, že ten člověk už není, že ten vztah, že ten náš vztah byl nějaký a byl živý a teď už není. Teď už zemřel ten člověk a ten vztah se vlastně proměňuje. Ten vztah vlastně na nějaké úrovni taky zemřel v té fyzické rovině, ale on vlastně na nějaké jiné úrovni pořád je, že jo…“

Chcete se o pohřebních rituálech u nás i ve světě dozvědět více a jít skutečně do hloubky? Chcete zjistit, jak konkrétně funguje organizace Ke Kořenům? A co je to přírodní pohřebnictví? Neváhejte a pusťte  si celou epizodu na Youtube či Spotify!

‍